vzpomínka na tatínka

Můj tatínek se narodil jako čtvrté dítě mé babičky Marie Barbory a mého dědečka Heyndricha. Dědu jsem nikdy nepoznala, zemřel dřív, než jsem se narodila. Oba byli pokřtěni v římskokatolické církvi, a tak je pochopitelné, že i můj tatínek byl pokřtěn. Narodil se s velkým postižením, a přesto měl vždy dobrou náladu. I v dobách svého mládí, kdy byl upoután více než přes rok do sádrového lůžka. Nikdy neztrácel smysl pro humor, vždy, i přes své bolesti, měl úsměv na tváři. Aby také v životě něco dokázal, začal hrát na kytaru a v průběhu 10 let se naučil hrát na 7 hudebních nástrojů. Všem kolem sebe dokazoval, že smysl pro život a dobrá nálada se najde i v těch nejtěžších chvílích.

Vždy mě ve všem podporoval, a vždy se sám o sebe dokázal postarat. Až do poslední chvíle. Rozdával lidem radost a dobrou náladu, dával jim naději, že vše se v dobré obrátí, pokud člověk skutečně věří. Dokázal, že nic není nemožné, a i přes nepřízeň osudu se dá smát a šířit kolem sebe radost.

Nikdy mě nenechal ve štychu, vždycky stál za mnou, věřil mi a pomáhal mi, i když jsem o to někdy nestála. Miloval život. Nikdy neříkal, že je prokletý, že život nemá cenu, nikdy si nestěžoval, i když trpěl bolestmi. Nikdy nikoho svým zdravotním stavem neobtěžoval. Lidé si ho pamatují usměvavého, hýřícího pozitivní energií.

Na poslední cestě ho vyprovodila celá jeho kapela, které byl nejen členem, ale také manažerem, mnoho jeho přátel a také rodina. I když si obřad nepřál, všichni dostali možnost se s ním rozloučit. Nyní bude odpočívat po boku své maminky, tak, jak si to přál.

Přišla také jeho pomoc z nebe, kdy se zdálo, že se vše bude protahovat, zařídil, by vše proběhlo v neuvěřitelné rychlosti. Moc bych chtěla poděkovat všem, kdož mi pomáhali ve vyřizování všeho potřebného. Moc to pro mě znamená.

Tati, ať je ti tam nahoře dobře, vím, že mi budeš pořád pomáhat a chránit mě, tak, jako jsi to dělal za svého života. Miluju tě.