světlo na konci tunelu

Je nějaký tunel, nějaké světlo? Co se vlastně děje ve chvíli, kdy se ocitnete na rozhraní života a smrti?

Takovým zážitkem jsem si prošla ve 4 letech, kdy byla jsem téměř na druhé straně a ještě částečně na této.

Nejprve jsem procházela vodou (není divu, když se člověk málem utopí, tak je jasné, že duše jde z těla přímo do vody), než jsem se vznášela nad vodou, kde je duše téměř bez tíže. Můžete létat, můžete ve vzduchu jen tak stát, můžete chodit po vodě. Můžete si i lehnout na vodu, aniž byste se potopili (tato schopnost mi od té doby zůstala, možná jako dar, i když nevím, jak toho využít, ale krásně se na vodní hladině medituje).

Žádný tunel, žádné světlo. Jen spousta andělů se kolem Vás vynoří, a vy se díváte na své tělo. Vidíte ho z výšky, andělé nesou Vás na svých křídlech a promlouvají k Vám. Nejsou to jen andělé, ale také jiné bytosti, které vidíte a slyšíte. Díváte se na to, jak se Vás snaží ostatní zachránit, pláč těch, kteří Vás měli rádi.

Dívala jsem se na desetiletého chlapce, který mě vytahuje z vody, pokládá na zem a sbíhají se další lidé, včetně mého taťky a sestry. Sestra sedí a pláče, křičí, ať mě vzbudí. Nějaký muž se nade mnou nadklání a začíná masírovat srdce a začíná s umělým dýcháním. Ještě je duše hodně spojená s tělem, ještě jsou tam vazby. Cítím tlak na hrudi, cítím vítr v místě, kde tělo má plíce. Bolest přichází. Velká bolest, jak násilím je duše vtahována zpět do těla. Bolí to, jako kdyby vás zalehl slon. Cítím velkou tíži a bolest. Ta cesta do těla zdá se být nekonečná, bolest zdá se být nekonečná. Duše pomalu sestupuje k tělu, milimetr po milimetru. Jsem nad tělem sotva pár metrů, ale cesta zpět do těla trvá několik minut.

Konečně úleva. Nadechuji se a vykašlávám vodu z plic. Jde mi z nosu i z pusy. Ta pachuť je strašná. Pachuť smrti i života. Dostávám mnoho darů shůry, některé jeví se spíše jako prokletí než jako dary, ale přijímám je. Bílé světlo na konci tunelu, ani tunel jsem však nezahlédla.