rozmanitost dětské duše

Děti jsou krásní a upřímní tvorečkové, stejně jako zvířátka. Poznáte na nich, když se trápí, nebo radují, když nemají náladu a chtějí být sami, nebo když chtějí vaší společnost. Dospělí oproti tomu se přetvařují, neumí říct často svůj názor, zabředávají do svých starostí. Jen dospělý člověk se na vás může usmívat, a za rohem pomluvit, nebo bodnout dýku do zad. Dítě toto nikdy neudělá. Jeho duše je čistá. Děti také dokážou vnímat více než dospělí. Někdy je odsunujeme na druhou kolej a neuvědomujeme si, že naše starosti jsou vlastně malicherné. Nejsou nic, proti štěstí našich dětí.

Stále se ženeme za štěstím, chceme stále víc, a čím víc máme, tím jsme nešťastnější. Měli bychom si vzít příklad právě z dětí, z jejich čistoty. Nedávno mě navštívila maminka s malým kloučkem. Seděli jsme, povídali si, a já se jich zeptala, co by si skutečně přáli ze všeho nejvíc. Jednu věc, kterou by jim andílci mohli splnit. Maminka se zamyslela, a řekla, že by chtěla chlapa, který má peníze, aby nemusela živořit a měla na vše, co potřebuje pro sebe a syna.

Zde je krásný příklad tedy, kdy maminka si neuvědomuje, jak tenká hranice je mezi tím, co chci, a tím, co skutečně potřebuji. Myslela si, že pokud bude mít peníze, bude šťastná a spokojená. Ale skutečně je štěstí založeno na penězích a prosperitě? Cožpak si toto vše po své smrti někam odnášíme? NE!!! Byla bohatší, než si vůbec uměla představit. Měla lásku syna, lásku, která potrvá celý život, a ta se nedá vyvážit žádným zlatem. Místo, aby chtěla muže, který by miloval jí i jejího syna, toužila jen po prospěchu a penězích. A to je to špatné, co kazí spoustu dospělých duší. Peníze jsou tím posledním, co by si měl člověk přát. Ale spokojenost a láska těch, které máme rádi, to je to největší bohatství…

A její pětiletý syn? Zaujali ho naši papoušci, mluvil na ně, hladil si je, a ptal se na jejich život, co jedí, dělají a co umí. Žádné přání neměl.

Děti žijí současností, nepřemýšlí nad minulostí, vždy je zaujme něco nového, na co se soustředí a za chvíli je zajímá zase něco jiného. Co s minulostí, která byla, a už se nevrátí, proč přemýšlet nad budoucností, když ráno se vzbudí do dalšího dne plného dobrodružství. Toto dobrodružství vymýšlejí si sami, žijí každým okamžikem. Přijímají, co přichází.

Měli bychom si občas vzít příklad právě z dětí, které mohou být velkými učiteli a ukázat nám, co je skutečně důležité. I děti školou povinné mohou nás mnohému naučit. Jdou do školy, protože musí, a místo úkolů švihnou tašku do kouta a letí za kamarády. Na úkoly mají času dost, třeba večer. A my, dospělí? Jdeme do práce, protože musíme, přijdeme domů a už přemýšlíme, co všechno musíme zítra v práci udělat, a zapomínáme na přátele a rodinu. Řešime peníze, co všechno musíme zaplatit, koupit, obstarat. Proč nepřijdeme také domů a nejdeme se bavit? Vždyť život je hra, a na nás je, jak ji hrajeme, zda v této hře vyhráváme nebo prohráváme. Děti vyhrávají za každých okolností, aniž by to tušily. Protože se nezabývají zbytečnostmi, užívají si života, žijí. Žijí teď a tady. A co bude zítra? Takové zbytečnosti neřeší.