rozcestí života

I já se někdy ocitám na rozcestí života, kdy zvažuji, co mě naplňuje, a co ze svého života pustím. V lásce mám jasno, tam určitě měnit neplánuji, tam jsem skutečně šťastná.

V práci nebo spíš v pomoci občas se ale na takovém rozcestí ocitnu, kdy přemýšlím, jak dál. Jsem člověk, kterého musí bavit to, co dělá. Upřímně, někdy mám pocit, že lidé žijí podle předpovědí a zapomínají na svůj vlastní život. Neumějí se sami rozhodovat, a to se je snažím učit. Někdy je dobré zjistit, co nám osud přichystal, v čem jsme dobří, jakou životní cestou bychom se měli vydat. Získat jiný náhled na svůj vlastní život. To je v pořádku. Ale ptát se, jak se nakonec zachováme, mi přijde jak tahat za nitky loutku. Nejvíce mě vyčerpává, když se lidé se svými otázkami točí stále kolem dokola, dokud nedostanou odpověď, kterou chtějí slyšet. A ode mě ji jen tak neuslyší. Proto mě občas, čas od času, přestává naplňovat výklad budoucnosti. Ale když začnu váhat, dostávám spoustu krásných emailů, a to mě dokáže zase nakopnout. Pak mi stačí pár dní vypnout, abych zase nabrala sílu, protože vím, že to, co dělám, má smysl. Vím, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, ale stejně to člověk nevzdává. A to je vlastně to, co řešíme na svém rozcestí života. Ono nevzdat se a pokračovat je někdy složitější než opustit vše, spálit za sebou mosty.

Nejsme dokonalí, tak jsme se ani nenarodili, a i ten život v dokonalosti by byl nudný, váhy musí být prostě vyvážené. Stejně jako má každá mince dvě strany, jako je dobro a zlo, tak i my čas od času váháme v tom svém nezaváhání.

Určitě vždy přemýšlím, co mě tedy naplňuje, co má smysl, do čeho vkládám celou svou energii, a co je na čase vypustit. Tak čas od času tu něco také nenajdete, na co jste byli zvyklí a i v hojné míře objednávali. Není to o tom, že by o konkrétní výklad nebo službu nebyl zájem, právě naopak, ale jde o mé pocity. Vše dělám s nejlepším vědomím a svědomím, a pokud jsem já sama spokojená, pak je to v pořádku. Pokud však začnu o konkrétním výkladu nebo službě pochybovat, tak jí prostě vypustím a pošlu do věčných lovišť. Někdy na pár měsíců, někdy na pár let, někdy navždy. Někdy je to jen obdobím. Ale vždy do všeho jdu naplno, a pokud cítím, že tam nedám sama sebe celou, tak to pro mě ztrácí význam. Někdy se v noci vzbudím a vím, co musím udělat. Tak to prostě udělám. Protože cítím, že tak je to správné.

Neměli bychom podceňovat vnuknutí andělů, které má občas každý z nás. Ale měli bychom zvažovat, co je od andělů, a co nás jen vede do propasti. Protože i takové pocity může zažít každý z nás.

Přeji vám, abyste nezůstávali na svém rozcestí dlouho a pustili se vždy tou správnou cestou životem.