předurčenost nevyhnutelného

Co je nám předurčeno, tomu se nedá vyhnout, i kdybychom se snažili sebevíc. Někdy se nám to líbí, někdy však nelíbí. Se spoustou věcí můžeme cokoliv udělat. Ale co dělat, když něčemu se vyhnout nemůžeme?

Mohou to být naše lekce v životě, přijdeme o lásku, abychom potkali novou, lepší lásku, se kterou můžeme být šťastni. Nebo máme určitý kus života žít o samotě, někdy zdát se nám může, že to utrpení již nelze snést. Není to jen v lásce, ale ve všech oblastech života.

Co vlastně Bůh po nás chce? Proč nás tak trestá? Tyto a další otázky nám plují myslí.

Vyhnout se však nevyhnutelnému nelze, pokud vyhneme se jednomu, objeví se něco podobného, co nás dostane zase tam, kde máme být, do situací, které máme prožívat. Můžeme si stokrát říkat - nechci - ale není nám to nic platné.

Někdo má s námi své vlastní plány, někdo, kdo na nás dohlíží vysoko nad námi, kdo dal nám střípky našeho života. Přijmout tyto střípky, nebo proti nim bojovat. Tento boj je jako boj s větrnými mlýny. Stejně nakonec vše dopadne tak, jak nám bylo předurčeno, jen se to může stát v různých rozmezích času. Vždycky všechno nakonec nějak dopadne. Ještě se nestalo, aby něco někdy nedopadlo.

Osud - částečně ovlivnitelný, částečně však můžeme dělat cokoliv, a svému osudu neutečeme. Jdeme po určité životní cestě, která nám byla předurčena, potkáváme lidi, kteří nám mají něco dáti, ať již dobrého, nebo špatného, setkáváme se se situacemi, které ne vždy jsme schopni nebo ochotni přijmout, setkáváme se s láskami, některé našim životem projdou, a jdou svou vlastní cestou, jiné zůstávají dlouhý čas a ta pravá láska najde si nás v tu pravou chvíli, většinou ve chvíli, kdy ji vůbec nevyhlížíme ani nečekáme. A tak to máme i se svou osudovou prací. Hledáme, tápeme, až nakonec nalezneme. Někdo dříve, někdo později.

Plán našeho stvořitele však přerušit nemůžeme, se svou svobodnou vůlí můžeme se vydat jinou cestou, ty nám předurčeny nejsou, ale stejně nakonec dojdeme do bodu, kam dojít máme, někdy poučení, někdy šťastní, někdy vyčerpaní.

Nakonec ale zjistíme, že vše je tak, jak být má. Že vše zlé nás posunulo kupředu, do dobrých vod. Hledat ve špatném to dobré, to je náš velký úkol. Někdy to dobré nevidíme, nebo nejsme schopni vidět. Máme zakalenou mysl, zastřené srdce. Ale to dobro tam někdo hluboko je. Třeba máme jet na schůzku, na kterou nedorazíme. Auto nechce nastartovat, autobus nám ujede. A tak vydáváme se pěšky, naštvaní, že přijdeme pozdě, nazlobení na auto, autobus i celý svět, a kráčíme, i když se zpožděním, na schůzku, na které jsme už měli být. Míjíme místo, kde stala se nehoda, a stala se přesně v okamžiku, kdy jsme tím místem měli projet. Ano, jsme to my, kdo měl být teď na místě neštěstí, a někdo nahoře, kdo na nás dohlíží, překazil naše nevědomé plány, a uchránil nás od neštěstí. Pak si říkáme, zaplať pán Bůh, že to auto nejelo, teď tu stojím, dívám se na nehodu, na lidi, kteří neměli takové štěstí jako já, a právě já mohl být na jejich místě. Díky Bohu, vždyť ta schůzka není vůbec důležitá, no co, když místo nedostanu, podívám se po jiném, když nedorazím na schůzku s láskou, buď počká a pochopí to, nebo přijde do mého života jiná.

Osud a jeho nevyhnutelnost, s dary, které dostáváme, aniž bychom si to uvědomovali.