Prachiel

Naděnka seděla na zápraží a nervózně pokyvovala nohama. Toužila po lásce, ale ta stále nepřicházela. Dívala se kolem na zamilované dvojice, jak míjeli jí i její samotu. V duchu jim lásku záviděla, i když nevěděla, co tyto dvojice vlastně prožívají v soukromí. Přesto, jak se k sobě měli, přimělo ji to přemýšlet sama nad sebou.

"Proč já jsem vlastně stále tak sama? Copak nemám nárok být také šťastná, nemám být již nikdy milována?"

" Ještě sis nevybrala toho, kdo by byl hoden tvé lásky. Toužíš po nové lásce, a přesto máš v srdci toho, kdo ti tolik ublížil," pravil Prachiel.

" Čím víc o tom přemýšlím, tím spíše docházím k poznání, že to já jsem mu celou dobu ubližovala, svou sobeckostí. Chtěla jsem, aby to bylo krásné, ale tak, jak jsem si to vysnila já. Nevnímala jsem, co si přeje on. A pak, když odešel, zuřila jsem, plakala, ale nic mi to nebylo platné," vzlykala Naděnka.

" Došla jsi k poznání, co znamená skutečně milovat. Chtěla jsi důkaz lásky každou chvílí, ale zapomněla jsi, že i tvůj milý měl city. Ale procitla jsi, a teď bys ho chtěla zpátky? Nebo snad toužíš po nové lásce, s někým jiným?"

" Chtěla bych jen jeho, ale copak je to možné? Už mě určitě nemá rád. Pokazila jsem všechno, co jsem mohla, a ztratila ho navždy. Tak moc bych chtěla být zase milována. Tak moc mi schází jeho objetí, pohlazení, polibky. Chtěla bych jen na malou chvíli cítit zase jeho blízkost."

" Cožpak jí necítíš? I tvůj milý uvědomil si mnohé, ale odvaha vrátit se zpět mu chybí. Ach, ta lidská odvaha. Proč vždycky, vy lidé, děláte přesný opak toho, co skutečně chcete? Když vidíš ho, potkáváš, neusměješ se na něho, a přitom bys mu nejraději skočila do náruče. Ani on se na tebe neusměje, míjíte se jako dva cizí lidé, a přitom po sobě tolik ve svých snech toužíte. Nerozumím vám, vždyť pro lásku je třeba také něco udělat."

" Ale co můžu udělat, když to byl on, kdo mě opustil? Moc mě bolí vidět ho, když nestojí o mou lásku. Nebo stojí?" zeptala se tiše.

" To víš, že o tvou lásku stojí, však bojí se tvé sobeckosti."

" Nemůžeš mu nějak domluvit? Aby se nebál, aby zjistil, jak moc jsem se změnila? Přeci bylo těch překážek už dost, a jestli mě miluje, jak říkáš, přeci bys mu mohl pomoci. Vlastně nám oběma bys mohl pomoci. Určitě se nechceš dívat, jak nám život utíká skrze prsty. Stárneme každým dnem, a přitom bychom mohli prožívat každý den spolu. Je mi líto každého dne, každé minuty, kdy jsme oba dva sami. Můžeš to pro mě udělat?" žadonila s pokorou v hlase.

" Pokud tak krásně žádáš, pak pomohu tobě i tvému milému. Ukážu mu tebe v pravé kráse, tvou změněnou duši, tvou lásku. Ale vykročit musí sám. Vložím mu do mysli i duše jen odvahu, kterou tak postrádá. Zbytek bude záležet na vás dvou." odpověděl Prachiel.

" Přijímám tvou nabídku a děkuji ti. Vím, že možná to nebude dnes, ale s tvou pomocí bude to v pravý čas. Jako bych cítila, že už teď jsme si blíže, než předtím, než jsi za mnou přišel."

" Jste si blíže každým okamžikem. Odvaha tvého milého brzy bude tak velká, že udělá první krok. Ty však, až ho zase potkáš, usměješ se na něho, neboť tak on pozná, že nadešel správný čas pro návrat. Nedej se odradit, pokud hned po prvním úsměvu nepadne ti do náruče, však tvůj úsměv bude znamenat víc, než si v tu chvíli dokážeš představit."

Jak Prachiel řekl, tak se také stalo. Naděnka čekala dlouhé týdny, než potkala svou lásku, a jeden jediný její úsměv prolomil ledy a byl počátkem krásného vztahu.