pomoc ze záhrobí - příběh zaslala Anička B.

Seance u vás byla pro mě nezapomenutelným zážitkem, ale to byl jenom začátek toho, co se mi stalo potom.

Po příchodu domů jsem cítila přítomnost mého táty, a chtěla s ním být pořád. Dala jsem na vaše doporučení a zkusila kombinaci čistých cest. Vyrobila jsem si bílou svíčku (i když dopadla nevalně, vůbec se mi nepovedla), a pustila vodu ve sprše. Sedla jsem si a mále mě trefil šlak. V pramenech vody přes plamen svíčky, jak jste mi doporučovala, jsem tátu uviděla.

Byl to tak děsivý, a přitom krásný zážitek. Usmíval se a ukazoval do rohu koupelny. Vůbec nic jsem tam neviděla. Za koupelnou máme kuchyň, která potřebovala rekonstrukci, a to doslova. Přemýšleli jsme o částečné hypotéce, a uvažovali, že si ji vezmeme na dokončení.

Na zbourání stávající kuchyně jsme měli, tak se druhý den po tomhle zážitku začalo bourat. A pak přišel snad ten největší šok. Při vynášení staré kuchyně na zemi ležela obálka. Bylo tam víc než jen na rekonstrukci. A to bylo to místo, kam táta ukazoval, i když přes zeď.

Tak nakonec jsme žádnou hypotéku nepotřebovali. Došlo na slova táty u vás na seanci, když jste mě jeho slovy sdělovala, že se o naší (a vlastně tehdy jeho) kuchyň postaral. Tehdy jsem tomu nerozuměla.

Po rekonstrukci už mi spojení nefungovalo. A myslím, že už tátu nechám odpočívat. Stejně tak nějak cítím, že je pořád se mnou, i když se mi už nechce ukázat. Ale vůně jeho doutníků se prostě zaměnit za jinou vůni nedá.