odraz v okně

Někdy stává se, když člověk sedí dlouho u okna, dívá se skrze tabulku skla, dlouhé roky, že jeho obraz objeví se na okenní tabulce. Není to žádný zázrak. Máme svou vlastní energii, a dokážeme vdechnout i oknu nebo zrcadlu svůj vlastní život. Proto by se také zrcadla neměla dědit, kupovat od někoho, protože v nich je energie člověka, který ho vlastnil dávno před námi.

Co když ale nejedná se o tento obraz, vidíme zřetelně člověka, který se pohybuje, a přesto to člověk již dávno není. Ano, mluvím o duchovi, který se nedávno tímto stylem představil jedné z mých klientek.

Nejprve si také myslela, že se jí to zdá, nebo je to obraz někoho, kdo u okna dlouho sedával. Jakmile se však začal obraz pohybovat, začala se bát. Věděla, že to není jen tak. Celá vystrašená vytáčela číslo.

Šla jsem se tedy na jejího ducha podívat. I duchové dají se spatřit ve skle krbu, ve skle okna. Ve skle okna většinou, když nemohou vstoupit dovnitř. Nemusí se jednat vždy o zlého ducha, ale většinou to tak skutečně je. Bylo na čase zhodnotit, zda tento duch je hodný či zlý, a proč objevil se právě jí.

Dívala jsem se s ní na něho, a nepřipadalo mi, že by se jednalo o zlého ducha. Spíše o ducha někoho, kdo ještě žil v pozemském těle, ale připravoval se na svůj odchod. Většina těchto duchů jde se rozloučit s těmi, kteří jim byli nejmilejší. Ale proč nevstoupil dovnitř? I na toto existuje mnoho odpovědí.

Vyšla jsem tedy ven promluvit si s tímto duchem. Obě jsme vyšly ven. Chvíli tam jen tak stál, a pak pověděl mi své jméno. Při zaznění tohoto jména viděla jsem, že ti dva se znají, i neznají. Byl to strýček mé klientky, ale protože se rozhádal se svým bratrem, jejím tatínkem, dlouhá léta se neviděli. Viděla ho naposledy, když jí bylo 5 let. On však na ni nezapomněl. Myslel na ni celý svůj život, chtěl ji vyhledat, ale bál se odmítnutí. Teď leželo jeho tělo v pokoji zcela osamoceno, a chystalo se na poslední vydechnutí. Přál si, aby na něho vzpomínala jen v dobrém.

Pozvali jsme ho dál, bez pozvání vstoupit nemohl. Bylo zajímavé tlumočit jí jeho život, protože on o jejím životě věděl snad všechno. Seděla a tiše poslouchala. Nakonec se omluvila za svého tvrdohlavého tatínka. Slíbila, že přijde se s ním rozloučit, a pokusí se tatínka svého také přesvědčit, aby už zapomněl na to, co bylo příčinou jejich rozchodu.

Po týdnu ozvala se mi tato dáma opět. Pohřeb proběhl velice skromně, a přesto cítila svého strýčka, jeho spokojenost, smíření. Slyšela tiché: děkuji. Na pohřbu nebylo moc lidí, ale ti, o které tento ducháček stál, tam byli. O svou neteř a o svého bratra.

Tento příběh dopadl sice dobře, a přesto je velice smutný. Život je příliš krátký na to, aby se lidé hádali a odcizili se. Aby bratr s bratrem nemluvil jen proto, že oba mají jiný pohled na určitou věc, nebo na život. Tyto společné chvíle, o které se ti dva ochudili, a vlastně nejen oni dva, už nikdy nevrátí. Nezasmějí se spolu, neuvidí se, nic spolu nezažijí. Zbydou jen vzpomínky a vyčítání, že vše mohlo být jinak.