nervi mi nervy

Od října prochází naše jedno křídlo domu rekonstrukcí, ale úplně v poklidu to být ani snad nemůže. Asi to všichni znáte, pokud jste někdy něco rekonstruovali nebo nechali rekonstruovat.

Je to celkem sranda přimět stavební firmu, aby to udělala tak, jak si představujete, když duchové to chtějí jinak, a i jejich názor se musí vzít v potaz.

Vše začalo koupelnou, o ní si můžete zde také přečíst, tak se asi k ní vracet ani nebudu. I když tam byla sranda největší, ale jsem zvědavá, co mě ještě čeká. Pracovat pro vás, starat se o zvířátka, dirigovat stavební firmu, aby udělali přesně to, co jste si objednali, kontrolovat je, řešit s nimi to, co se musí udělat, to je fakt někdy velice náročné na psychiku. A ještě vše probírat s duchy, vysvětlovat jim, jak si to představujete a proč, když podle nich je to ještě celkem dobré, to už hraničí s nervovým kolapsem občas.

Koupelna asi byl největší problém, domluvit se na všech stranách, aby vypadala jako z doby kamenné s moderními prvky, a to je to, co duchové nechtějí občas pochopit. Takže kladení klacků pod nohy od duchů stavební firmě, to je asi to nejmenší.

Ložnici také si představuji trošku jinak, a domluvit se, že se vše bude dělat postupně, když zrovna si naplánovali něco jiného, to je tedy něco. Naštěstí se to obešlo bez nějakých fyzických projevů duchů, ale znesnadňují to, jak jen se dá. Hlavně že se jim výsledný vzhled koupelny nakonec líbí. Občasné pouštění vody a zapínání pračky neřeším, když chtějí, ať si tu používají vše podle libosti. Je to můj domov, stejně jako jejich.

Takže ložnice zatím probíhá podle plánu, je opravená, vyštukovaná, vylitá podlaha, a už zbývá jen malba a položení dlažby. Tak jsem zvědavá, co mí ducháčkové a duchyňky zase vymyslí. Nejhorší domluva je s duchem projektanta, který dům navrhl. Snažím se zachovat stejný ráz, aby to bylo co nejvíce v pohodě. Možná i domluva s památkářským úřadem je procházka růžovým sadem (i když mnozí lidé si to nemyslí), než domluva s duchy, kterým vylepšujete jejich domov, i když oni to jako vylepšení mnohdy nevidí. Co mají ducháčkové rádi, to je vůně slivovičky nebo becherovky, tak se je snažím trošku touto vůní opít, nebo spíš ani ne opít, ale zharmonizovat naší domluvu, aby byli povolnější a nebyli tak zatvrzelí. I to někdy stačí na to, abychom se domluvili. Je to vlastně taková pomyslná dýmka míru, při které besedujeme a domlouváme podrobnosti. O dalším průběhu vás určitě budu informovat, i o tom, jak na to mí ducháčkové pohlíží nebo co při tom vyvádějí za vylomeniny. Zatím je to v klidu, spíš mi rvou nervy pracovníci stavební firmy občas. Je to opravdu náročné vysvětlovat, co chcete, když by to sami měli vědět. Ale možná je to tím, že si nejradši vše diriguji sama, a ráda na vše dohlížím, aby to bylo dokonalé. A pochopitelně vím, že dokonalost neexistuje, nic není stoprocentní, protože by to byla nuda.