Michael 5

Osud Evelínce uštědřil další ránu. Bylo pozdní odpoledne, a její mladší dcera se měla vrátit ze školy domů. Čekala na ni až do setmění, měla o ní velký strach. Stále ji chodila vyhlížet z okna, obvolala všechny její kamarády a známé, o kterých věděla. Nikdo však o její dceři nic nevěděl. Celá zoufalá vzala do rukou karty, ale jelikož myslela na nejhorší, stále jí vycházela smrt. Nebyla schopná vidět, kde se její dcera nalézá.

Celou noc nemohla spát, stále se jí v hlavě odehrávaly myšlenky, co udělala špatně. Nebyla si ničeho vědoma, ale cítila, že jí osud tuto ránu uštědřil z nějakého důvodu. Možná na ni byla moc přísná, když chtěla, aby se více učila, aby z ní něco bylo.

Ráno dala zprávu o zmizení na facebook, a mnoho lidí její odkaz sdílelo. Byla překvapená, kolika lidem není osud její dcery lhostejný. Na facebooku se jí ozval kamarád, také kartář. Napsal jí, aby se o dceru nebála, že se pohybuje blízko svého bydliště. Trochu ji sice uklidnil, ale na obavách jí to neubralo. Ani nevěděla, jakou má její kamarád pravdu. Měla ji přímo pod nosem, a nevěděla o tom. Jen v to doufala.

Večer, když její dcera ještě nebyla doma, sedla si do své pracovny, a přivolala k sobě opět svého anděla strážného, archanděla Michaela.

"Prosím, můj milý andílku, přijď ke mně a vyslyš mně," zvolala.

Netrvalo dlouho, a archanděl opravdu přišel. Viděla, jak otevírá svá ústa, ona ho však neslyšela.

"Andílku můj, neslyším, co říkáš. Poprvé v životě neslyším tvá slova."

Archanděl se na ní podíval, a řekl:

"Vím, proč mě voláš. Stane se to, co se má stát. Je to tvá životní zkouška, a nejen tvá. Tvá dcera má mnohé pochopit, a jiným způsobem to nelze. Přijmi tuto zkoušku s pokorou a neptej se, kde tvá dcera je, ani jak se má. Pokud pochopí, v čem udělala chybu, vrátí se ti. Pokud však pokoru nepřijme, zahyne."

Po těchto slovech archanděl zmizel.

Evelínka byla ještě zoufalejší, než před tím. Věděla, že nemá cenu ho volat zpět, jelikož nic jiného by jí neřekl. Smířila se s osudem, a v duchu požádala svou nezvěstnou dceru za odpuštění za vše, v čem jí ukřivdila.

Najednou se cítila klidná, a usnula.

Druhý den našla Evelínka v poštovní schránce dopis, kde její dcera žádala o odpuštění. Odpustila ji, a byla šťastná, že je na živu. Zašla na policii se slzami v očích s tímto dopisem. Neuplynulo ani půl hodiny, a její dcera ji volala, tentokrát z domova. Evelínka byla šťastná.