Michael 2

Za mladou ženou se zavřely dveře. Evelínka chvíli stála v předsíni, beze slova. Stála tam, a přemýšlela, kolik lidských neštěstí je všude okolo ní. Mladá žena v ní zanechala silné pocity, proto se rozhodla zeptat se svého archanděla, proč lidé musí tolik trpět.

Odešla do své pracovny a posadila se na zem. Sepjala ruce a počala meditovat.

Ve své meditaci se dostala na krásné místo. Ocitla se uprostřed rozkvetlé louky, která byla poseta nejrůznějšími květinami. Běžela po této louce bosa, bez šatů. Kolem ní poletovali krásní motýli. Užívala si každou vteřinu v přítomnosti této nádhery.

Nemyslela na nic, jen se obklopovala krásou a dokonalostí. Cítila, jak všechny její starosti mizí.

V tom ho uviděla, krásného, mladého... svého archanděla.

V denním světle jen zářil. Kolem něho se rozprostírala modrá světelná energie.

" Můj milý archanděli, proč spousta lidí tolik trpí? Copak to Bůh nevidí?" zeptala se.

" Ale ano, Bůh vidí vše, co se na Zemi děje. Lidé trpí, jelikož si v minulosti nevážili toho, co jim bylo dáno. Vše dobré brali jako samozřejmost. Nyní musí splatit svůj dluh." řekl archanděl.

"Není žádné cesty ven?" ptala se.

"Vždy je cesta z utrpení. Lidé musí poděkovat za vše, co se jim děje, tedy i za to zlé. Musí to však vycházet z jejich srdcí, jen tak prolomí své neštěstí. Lidé touží po materiálním bohatství, po lásce, ideální práci, ale neuvědomují si, že k dosažení musí také něco obětovat."

"Pokud toto lidé dokážou, budou už jen šťastni?" ptala se dál.

"Vždy se najde v srdcích závist, podlost a klam, ale lidé, kteří pochopí, co od nich my andělé žádáme, pocítí nebeskou lásku a nevýslovné štěstí ve své duši."

"Vím, o čem mluvíš. I já jsem nalezla v duši mír, a nyní již nepochybuji. Také vím, že se neděje nic náhodou, vše je naplánováno dlouho před naším narozením. Cítím to správně? Je to tak?"

"Je to přesně tak. Osud má každý člověk předurčen, ale zda se vydá po té správné cestě, záleží již jen na něm. Pokud sejde z cesty, vždy se může vrátit zpět na rozcestí a vydat se po té správné cestě." odpověděl archanděl a zmizel.

V tu chvíli zmizela i louka a Evelínka otevřela oči. Opět seděla v pracovně na zemi, ale cítila se již mnohem lépe.