mí předkové, milovaní i zatracovaní

Každý z nás má nějaké předky, na které je hrdý, i ty, na které hrdý příliš není. Většinou známe své rodiče, prarodiče, praprarodiče. Někdy osobně, někdy jen z vyprávění.

Nebudu tedy zacházet do xtého kolene, nebudu zde psát o předcích, kteří věnovali se magii, vždy ob generaci, budu zde psát pár slov o svých rodičích a prarodičích. I my v rodině měli jsme černou ovci, stejně jako je to v každé jiné rodině.

Když má duše vybrala si rodiče, kterým jsem se narodila, věděla, do čeho jde.

Začnu asi mým tatínkem - napůl Čechem, napůl Němcem. Tento človíček by za mě i dýchal, stejně jako jeho maminka. Byla jsem miláčkem, rozmazlovaným, který měl všechno, na co si vzpomněl. Tatínek byl muzikant, věčně pryč, a tuto dobu, kdy se mnou nebyl, snažil se mi vynahrazovat různými dárky a plnil všechny mé rozmary. Byl milovaný mnoha lidmi, ale jak už to tak bývá - není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Z toho si ale nic nedělal, věřil tomu, co dělal, a to bylo nejdůležitější. Vybral si mou maminku i přes nesouhlas své maminky (což je pochopitelné, neboť maminky neradi vidí, že jsou nahrazeny jinou ženou ☺). Naneštěstí měla jeho maminka pravdu, ostatně jako kartářka si vždy každou potencionální partnerku také důkladně proklepla. Když vodil si fanynky domů, jeho maminka, moje babička, jim podstrojovala, nosila snídani až do postele, a vůbec jí nevadilo, že tam není jen jedna, právě naopak. Věděla, že žádná z nich neohrozí její pozici coby matky.

Bylo to neuvěřitelně tolerantní žena, však také vzala si německého důstojníka, nebudu ani zmiňovat, kde sloužil, všichni si to jistě domyslíte, a s ním to neměla vůbec lehké. Vlastně ani jako Češka to neměla lehké, a mnoho kamarádek také neměla, neboť všechny se bály, o své životy, o životy svých blízkých. Já jejího manžela skutečně považuji za černou ovci rodiny, i když jsem ho vlastně ani neznala. Ani jedna fotografie nezůstala, neboť byl vždy focen jen v uniformě, a tak musely být tyto fotografie zničeny. Stále mám v sobě mnoho otázek - byl to dobrý člověk a dělal jen to, co musel, nebo se v tom vyžíval? Jaký ve skutečnosti byl? Co měl rád a co nerad? Tyto otázky se snažím pomalu rozklíčovat, ale není to tak jednoduché. Ano, mohla bych se podívat do karet, povolat si jeho duši, nebo cokoliv jiného. Ale karty mohou být ovlivněny mým názorem, duše může být zlá a můžu s ní přivolat něco, co má zůstat na druhé straně. Tedy je to hodně složité takto o tom přemýšlet a hledat odpovědi. Na druhou stranu si říkám, že babička by si zlého člověka nemohla vzít, ale proč tedy o něm nikdy nemluvila, a když, tak se slzami v očích? Nebyly to slzy zármutku, ale slzy bolesti. A já se nikdy už potom neptala.

Na druhou stranu moje maminka. Byla jsem vymodlené dítě tatínka, maminka o mě moc nestála. Když se rozváděli pár dní po mých šestých narozeninách, nechtěla mě, nestála o mě. Až později, když sama umírala, kontaktovala mě, aby mě vše vysvětlila a omluvila se. A já jí odpustila, protože mi dala to nejcennější - život. Vlastně jsem se na ní nikdy nezlobila, vyrůstala jsem s tatínkem a jeho maminkou, kde jsem se mnohému naučila. Povídali jsme si s andílky, duchy, vykládali karty, bavily se, smály.

Její odchod byl hodně zvláštní, byla jsem tenkrát už třetím měsícem v lázních, když za mnou přišla v noci. Plakala jsem a nebyla jsem k utišení. Sestřičky tenkrát mysleli, že to byl jen sen, něco se mi zdálo, nemohla jsem přeci vidět její duši, mluvit s ní. Druhý den přišel telegram, že tatínek si pro mě jede, protože babička v noci zemřela. Nikdy nezapomenu na jejich obličeje, jak se tvářili, když to četli.

Druhého dědečka a babičku, maminky rodiče, si vlastně ani nepamatuji. Viděla jsem jen jednou, a to jsem byla hodně malá. Tenkrát jsme k nim jeli, rodiče a sestra, kterou měla maminka za svobodna, a kterou můj tatínek přijal za vlastní. Miloval jí, stejně jako mě, nikdy mezi námi nedělal rozdíly. Ale na to setkání si pamatuji, my jsme šly ven a sestřička má milovaná mi utekla. Já se ztratila a plakala. Jedna starší paní se mě zeptala, proč pláču, a já jí řekla, že jsem se ztratila. A kde bydlíš? Já nevím, jsme tu u babičky. A jak se jmenuje tvoje babička? Moje babička se jmenuje babička. A kde bydlí? Nevím, tady někde. Tak paní neváhala, vzala mě k budce a páni strážníci mě tam odvedli, protože mé zmizení už měli nahlášené. A to byla první, a také poslední návštěva. Víckrát jsem je už neviděla.