Meher

"Pláču a nemůžu svůj pláč utišit. Proč mě zradil ten, komu jsem tak moc věřila? Copak se nenajde jediný andílek, který by mě utěšil?" vzlykala Janička.

"Jsem tu a usuším tvé slzy. Pověz mi, proč se cítíš zrazena? Cožpak jsi udělala vše pro to, aby se tak nestalo?" zeptal se Meher.

Janička tiše seděla, slzy jí tekly po tváři. Měla zlost, možná na něho, možná sama na sebe, zlobila se i na andílky.

" Chtěla jsem být šťastná, a ve chvíli, kdy jsem i byla, mě opustil. Zradil naší lásku, porušil své sliby. Říkal, jak mě miluje, ale copak člověk opustí jiného člověka, když ho skutečně miluje?" vzlykala.

" Abys pochopila cestu jiného člověka, jeho jednání, jeho sny a touhy, musíš projít jeho cestou. Pláčeš, že opustil tě, ale podívej se na svůj život, na váš vztah, co jsi pro to ty sama udělala?"

" Chtěla jsem pro něho to nejlepší, chtěla jsem, aby byl šťastný. Brala jsem ho na místa, kam by se nikdy nedostal, dělalo mi radost vidět ho, jak je šťastný."

" Zkus se na chvíli ponořit do jeho pocitů. Dala jsi mu všechno, po čem toužil, ale nedala jsi to spíše jen sama sobě? Nemůžeš učinit člověka šťastným proti jeho vůli, drahé dary jsou nicotné. Láska je to, co člověk hledá, a hledal to i tvůj přítel. Být chvíli s tebou, šel by s tebou na kraj světa, spal pod mostem. Nestál o žádný přepych, stál o tebe, o tvou pozornost, ale také o svou svobodu. Vezmi si jeho boty a projdi jeho cestu. Cestu bez možnosti rozhodování. Dala jsi mu zlatou klec, a v té cítil se šťastný pouze chvíli. Chtěl také něco vedle tebe dokázat, být sám sebou, jen tak ležet pod hvězdami a pozorovat měsíc, jít bosky ranní rosou. Toužil po obyčejných věcech, nelákalo ho nic z toho, kam jsi ho vedla."

" Copak nemůžu dát člověku, na kterém mi záleží, vše?" vzlykala Janička.

" Ale to víš, že můžeš. Chtěl být jen sám sebou, občas udělat chybu, naštvat tě, aby si tě mohl udobřovat, plánovat s tebou budoucnost, ale jen s tebou, bez všeho pozlátka." odpověděl Meher. "Nezradil tě, jen chtěl volně dýchat. Šel svou vlastní cestou a ty se na ní musíš vydat také. Jdi, zažívej obyčejné věci, bav se, poznej, že největším bohatstvím je láska. Lidé, kteří nemají nic, jsou mnohem šťastnější. Nikdy se nepodívají do vzdálených míst, nikdy si nekoupí přepychové šaty. Ale jsou šťastni, že mají jeden druhého. Štěstí druhého se měří jinými dary, než materiálními, štěstí druhého nastupuje, když zachová se svoboda. Tys jeho svobodu pohřbila. Zamysli se nad tím vším, až dojdeš poznání, můžeš být šťastná."

" Já to nikdy nedokážu. Pro mě jsou tyto věci důležité. Ráda se obklopuji krásnými věcmi, ráda chodím do společnosti lidí, kteří něco znamenají."

" Jsou tyto věci důležitější než láska, než pohlazení, objetí?" zeptal se Meher.

" Chtěla bych lásku i všechno ostatní," řekla Janička rázně.

" Jen s láskou přichází vše. Bez lásky tě věci, kterými se obklopuješ, nebudou těšit."

" To se mám všeho vzdát?" zeptala se.

" Ne, vzdávat se ničeho nemusíš. Jen je nedávej na odiv. Neboť tyto věci jsou velice pomíjivé. Můžeš se z nich radovat, ale skutečnou radost z nich nemáš. Můžeš je dávat na odiv, a dočkáš se jen závisti ostatních. Ale tobě není co závidět. Nemáš lásku ve svém srdci, bezpodmínečnou lásku, obyčejnou lásku, která je tak důležitá pro každý lidský život."

S těmito slovy Meher odešel a Janička zamyslela se sama nad sebou.