malá Deniska

Vzpomínky jsou krásná věc, ale většina vzpomínek se nám vytrácí, prostě si je nepamatujeme. Díváme se na fotečky a říkáme si – jsem to vůbec já? To si vůbec nepamatuji.

Člověk prý nepamatuje si nic z doby od svého narození po tři roky věku. Asi na tom něco bude. V té době jsme čistou dušičkou, vnímáme andílky i duchy, máme podle dospělých lidí imaginární kamarády, a přesto jsou tak skuteční, jako my, naši rodiče, příbuzenstvo. Jen dospělí o nich nemají nejmenšího tušení.

Psát o této době je velice složité, neboť tuto dobu známe pouze z vyprávění. Proto i ti z nás, kdo stále andílky, duchy a další bytosti vidí, neví přesně, kdy se s nimi setkali poprvé.

Tyto bytosti nás provázejí, dohlížejí na nás, starají se o nás, i když někdy nás neuhlídají. Jsme prostě takové malé čečetky, takoví malí nezbedové, ale i v andělském světě rodí se stále noví andělé a jsou stejní, jako maličkaté děti. Také se vše musí učit, i když učení jim jde lépe, než miminkům člověčím.

Vím, že jsem byla velice zvídavé dítě, chtěla jsem vědět, jak vše funguje, jak je možné, že umějí létat, a já ne, co mají za úkol, proč nejsou vždy po ruce, když je člověk potřebuje, proč má každý jinou barvu, proč někteří andílci mají více křídel, více očiček, a jiní třeba nemají křídla vůbec, a mnoho dalších zvídavých otázek. Asi jsem pro ně byla dobrý objekt pro pozorování, aspoň si to myslím. Většina dětí vnímá svět kolem sebe, a bere ho takový, jaký je, bez všetečných otázek. Ta všetečnost mi zůstala hodně dlouho, už jako malá předškolačka jsem se občas někde zastavila. Tu u kováře a zajímalo mě, jak může tak krásnou podkovu vyrobit, tu u starých zedníků, kdy mě zajímalo, jak se co dělá, proč se to tak dělá, co se stane, když tam něco nedají, a takto bych mohla pokračovat donekonečna. Pamatuji si, jakou všichni se mnou měli trpělivost a jakou práci jim dalo mi rozmluvit, abych to nezkoušela a jen se dívala.

Pamatuji si na svého prvního motýlka, kterého jsem chtěla zkoumat, protože mi připadal jako andílek, jen s jinou hlavičkou. Když andílci řekli mi, pokud ho budu chtít chytit, setřu jeho pel, a on zemře, nechápala jsem to, protože mazlení s andílky, dotýkání se jejich křídel, to bylo něco, co mě neskutečně naplňovalo. Jsou tak hebcí, a přesto při neopatrnosti projdete jejich těly, jejich energií, a neucítíte vůbec nic. Musíte k nim přistupovat jako k peříčku, které se může rozplynout.

Andílci také krásně voní, každý z nich má jinou vůni, a když je jich více kolem vás, je to symfonie nejen barev, ale také vůní. Někdy se stává tato vůně velice opojnou.

Na druhou stranu jsem byla zlobidlo, jako všechny děti. Vše jsem chtěla hned, nebo nikdy. Nelpěla jsem moc na materiálních věcech, a když jsem chtěla mluvit s andílkem, který se mi nechtěl ukázat, pěkně jsem se vztekala. A když se mi nakonec ukázal, tak jsem ho poslala pryč. Měli se mnou prostě velké trápení. Někdy upozornili mě na něco, ať to byl úraz nebo cokoliv jiného, ale já jako malý štírek jsem měla svou hlavu. Tak můžete hádat, co se nakonec stalo. Ano, hádáte dobře, stalo se to, před čím mě varovali. Ani poté jsem se však nepoučila, občas si postavím hlavu i dnes, i když vím, že si natluču. Ale o tom ten život je, si myslím, nejsme loutky, abychom se nechali vodit za ručičku. A možná i ten náš občasný vzdor je tam nahoře napsán.