když sestra nezná bratra

Je sobota a já takto sedím u komunikace s andílky pro jednu slečnu, naproti mně sedí bývalá majitelka mého domečku. Pár dní mě už chodí navštěvovat, vždy sedí nehnutě vedle mě, nebo se schovává v koutě. Psi na ní občas zaštěkají, občas zavrčí, ale jinak plynou naše dny bez sebemenšího sváru. Není dlouho po smrti, a místo, aby byla se svými nejbližšími, je tu se mnou. Pro mě jistě velká čest, ale je mi to líto, protože vztahy v rodině nebyli vždy ideální, vlastně až do její smrti.

Tak pracuji, a najednou ji vidím, jak vystupuje z kouta a upřeně na mě hledí. Pak se otočí směrem k oknu a je celá vzteky bez sebe. Jediné, co říká, je: pryč, pryč, pryč, táhni pryč.

Podívám se z okna a vidím staršího pána u plotu. Nejprve se mi hrabal v popelnici na papír a plasty, pak se postavil k plotu a začal zapalovat svíčku. Reakce této duchyňky byla hodně podivná, byla opravdu vzteky bez sebe. Mě to neudivilo, tedy ten pán mě neudivil, protože hodně lidí zapaluje svíčky na mém plotě, přikryje si je a odnesou na hřbitov, však to mají, co by kamenem dohodil.

Jenže pán tam nechal svíčku a odchází. To už zvedlo z gauče i mě. Otevřela jsem okno a do pána se pustila, ať si svíčku odnese. On, že ne. Vyletěla jsem na něho, protože ji nezakrytou postavil na plot přímo pod větve stromů. Až jsem ho upozornila, že zavolám policii, tak pověděl, že klidně můžu, ale utíkal, co mu nohy stačily. Ani nevím jak, najednou duchyňka stála za mnou, vzala mou ruku, do které jsem uchopila svíčku a vší silou mrskla jí po něm.

To však není konec příběhu. Zase se mi potvrdilo, že lidé si vzpomenou na své příbuzné, až když jsou mrtví. Pán měl za to, že zemřela v mém domě, vůbec nevěděl, že mi ho před 6 lety prodala. Takový to byl skvělý bratr.

Šly jsme s duchyňkou dovnitř, ona si sedla spokojeně vedle mě, a mlčela. Já se jí nechtěla ptát, co mezi sebou měli nebo neměli, nebo proč se tak zachovala. Bylo mi ale jasné, že ho neviděla ráda. Takovou averzi a nenávist jsem ještě u žádného ducha nezažila, co se týče rodinných příslušníků. Většinou naopak duchové rádi pobývají se svou rodinou, s těmi, které opustili. Možná mi to časem sama poví, ale nyní k tomu neměla náladu, a já na ni nenaléhala. Jedno vím jistě, za života se příliš nestýkali, a asi si museli hodně ublížit, nebo jen jeden druhému, protože takovou reakci něco vyvolalo, a to něco byla dlouho zasazená nenávist.