Janiel

Apolenka byla velice unavená. Neměla sílu na nic, špatná nálada ji provázela dnem i nocí. Chtěla již zažít v životě také trošku štěstí.

"Janieli, proč mě Bůh trestá? Žádala jsem ho o miminko, o dítě, které by bylo šťastné.", vzlykala Apolenka.

"Bůh ti tvé přání splnil, máš velice šťastné dítě."

"Postižené dítě nemůže být přeci šťastné. Proč není můj syn zdravý tak, jako ostatní děti?" ptala se Apolenka.

"Slabomyslní duchem jsou vyvolení a velice šťastni. Neznají skutečnou bolest, nedokážou si uvědomit zlo ostatních lidí. Věděla jsi moc dobře, že žádná dušička pro tebe a tvého muže připravena nebyla. Přesto jsi žádala zázrak, chtěla jsi dítě, i když jsi byla upozorněna, že ti to v tomto životě souzeno není. Ve slabé chvilce, v důležité chvilce, řekla jsi, že postarala by ses třeba o postižené dítě, jen kdyby ti ho náš pán seslal. Nevzpomínáš si na to?" zeptal se Janiel

"Ano, pamatuji si na to, řekla jsem to jen tak, ale v hloubi duše jsem si přála děťátko naprosto zdravé."

"Vyřkla jsi to v slzách, a tato žádost byla vyslyšena. Pokud neměla bys toto přání, pak by ti nikdy splněno nebylo. Je to stejné jako s květinami, o které se tak staráš. Z nemocného semínka nevykvetla ti krásná květina, vzpomínáš? A přesto i o tuto květinu se s láskou staráš. Tvůj syn má v sobě anděla. Tvůj syn jednoho dne postaví se na nohy, ale musíš mu dát hodně lásky. Přesto nebude chytrý pro tento svět, ale otevře cestu andělům na Zem, to je jeho úkol. Pomůže mnoha lidem, aniž by si to uvědomoval, zlo lidí nepocítí, nedokáže ho rozeznat, a tak nebude se trápit zlobou lidí."

"Dej mi tedy sílu naučit ho vše, co bude potřebovat k životu."

"Vnímat nás, anděly, ho nenaučíš, a přesto věz, že děláme mu společnost a on nás vidí i slyší. Můžeš ho naučit vše z lidského světa, ale Boží svět má ve svých rukách jen on sám. Naslouchej mu, a dozvíš se mnohé. Mluvíš s ním, a když se ti snaží vyprávět o nás, neposloucháš. V myšlenkách se jen trápíš, ale věz, že tvůj syn je šťastnější s duší svobodnou. Netrap se pro něho, je dítětem Božím, a tak bude přijat do nebeského náručí, až přijde jeho čas. Přijmi ho i svůj úděl, a dobře se ti povede. Nebudeš strádat."

"Děkuji ti, Janieli. Co můžu udělat teď, v tuto chvíli?"

"Miluješ svého syna, nevšímej si ostatních, kteří se mu smějí, neboť oni nevědí, co činí. Miluj ho jako anděla, jako svůj poklad, neboť tím ve skutečnosti je. Nedej na řeči ostatních, podívej se do svého srdce. Tam najdeš odpovědi, tam najdeš svého syna takového, jaký je. Projevuje ti spoustu lásky, a tato láska je větší, než cokoliv jiného. Jeho láska uzdravuje, vzpomeň si, jak jsi byla nemocná, přišel k tobě, celou noc se ti tiskl na prsa a tys ráno vstala bez bolestí. Takovou moc má tvůj syn, vyléčil tě svou velkou láskou. A to není zrovna málo."

"Ne, to není. Mrzí mě, že jsem měla takové myšlenky. Bylo to z žalu, když vidím jiné děti, zdravé, jak si hrají a dovádějí. Nedívala jsem se i na druhou stránku, jak svým rodičům nadávají, neposlouchají, vynucují si vše. To můj syn nikdy neudělal. Vždy, když mi bylo špatně, přišel ke mně a objal mě, pusinkoval. Máš pravdu, je to můj největší poklad a já bych ho nikdy nevyměnila. Ať si ostatní říkají, co chtějí. Děkuji ti, Janieli, za tvá slova. Pochopila jsem a přijímám svůj osud i svého syna takového, jaký je."

Po těchto slovech Janiel zmizel. Věděl, že Apolenka dál se starat o svého syna bude, a dá mu mnohem více lásky, než kdykoliv předtím.