já, a můj život

Narodit se 8 listopadu byla možná výhra, možná také ne. Je to krásný den pro zrození, kdy probíhá uzavření brány mezi naším světem a branami nejen Nebeskými, ale také démonickými. V tento den vše je možné, já se však narodila až po uzavření této brány, kdy vibrace otevření ještě doznívaly. Rok 1974 byl dobrým rokem, kdy bylo dětí požehnaně, lidé měli práci a byli relativně spokojeni. Nikdo si nic nezáviděl, naopak, lidé si více pomáhali a vážili si jeden druhého. Drželi se hesla: Dnes pomůžu já tobě, zítra ty mě. ☺

Jednou andělé mi řekli, a nejen oni, ale také jeden docela známý astrolog, že vstupuji i tam, kam i andělé bojí se vstoupit. Ano, možná někdy, ale hranice jsou přeci od toho, aby se překonávaly. Pokud bychom drželi se jen zpátky, pak bychom ničeho nedosáhli. Člověk musí mít odvahu jít za svým štěstím, a toto se snažím naučit i vás.

Jsem bojovník, a člověk by bojovat měl. Můj život je celý zvláštní. Narodila jsem se s postižením, které byste na mě vůbec nepoznali ☺, kdy lékaři nedávali mi příliš šancí na život. Ano, žiji stále. Podle lékařů neměla jsem mít děti, a přesto mám dvě nádherné dcery počaté přírodní cestou, tedy sexem ☺.

Život neušetřil rány ani mně - dokázala jsem žít plnohodnotným životem, mít lásku vedle sebe, lidi, kteří mě milují a jež miluji i já, a přesto vždy se smrtí mých nejbližších ozve se vždy další nemoc, o které vím předem od andílků. Bylo to u milované babičky, která byla výbornou kartářkou, bylo to i u mého milovaného tatínka, skvělého muzikanta a lídra své vlastní kapely. Nikdy ničeho nelituji, a každou nemoc beru jako dar. Lidé bojí se nemoci úspěšných a workoholických lidí, jakou je roztroušená skleróza, která přišla i do mého života. Nic se pro mě tím nezměnilo, možná měla jsem restartovat svůj život, nebo něco jiného, možná měla jsem být sklíčená, ale já oslavovala. Byl to dar, který mi byl dán. Teď si mnozí z vás řeknete, že jsem se zbláznila, neboť jak může být nemoc darem. Jenže já každou nemoc beru jako dar, kdy člověk má se zastavit, a rozhodnout se, jakou cestou se vydá. Zda bude pokračovat, nebo opravdu hodí restart do svého života. A já se rozhodla pokračovat na své cestě, na cestě svého poslání. Nelituji ani jedné minuty svého života, nikdy jsem to nedělala a nikdy to neudělám. Ano, říká se - Nikdy neříkej nikdy!, ale já vím, že to tak je. Vnímám svou duši a vím, co tato duše potřebuje. Ta nemocná není. A tělo? Je to jen schránka, takový náš domov, o který se staráme. Dodávám svému tělu "bonbonky" ve formě injekcí, které si aplikuji sama, a vlastně ani to mě nijak nezatěžuje. Ve všem zlém od malička hledám to dobré, neboť vždy se to tam dá najít. To zlé nás potkává, abychom hledali to dobré. Pokud nejede nám auto, pak nemáme vydat se na cestu, třeba bychom měli nehodu a náš život by skončil, nebo prostě máme jít jinam, než jsme zamýšleli. Pokud onemocníme, máme se zastavit a přemýšlet, co je v našem životě špatně, zda třeba jen mnoho nepracujeme, třeba se málo věnujeme rodině, třeba máme naopak pracovat mnohem více. Těch důvodů je vždy několik a vždy máme něco se svým životem udělat, změnit ho k lepšímu, i když si myslíme, že vlastně náš život ani lepším být nemůže. Ale to jsme na omylu, vždy je co zlepšovat, vždy můžeme být ještě šťastnější, než jsme. Pamatujme tedy na to, nenadávejme na nemoci nebo nepřízeň osudu, ale snažme se žít plnohodnotným životem. Proto na tomto světě jsme, abychom žili, nejenom přežívali, abychom plnili si svá přání, aby, až jednou staneme před nebeskou branou, nelitovali ani minuty svého života.