hodiny smrti

Čas neúprosně odměřuje naší cestu životem. Od chvíle, kdy se narodíme, máme přesně stanovaný čas na tomto světě. V době našeho narození začíná hořet svíčka našeho života, někdy je malá, jindy zase velká, někdy rovná, jindy zase plná zákrut. Každý máme tu svou svíčku, kterou nám andělé hlídají. Tato svíčka je jen naše, jsou v ní zaznamenány naše kroky, naše bolesti, ale také radosti, lásky a náš duchovní vývoj. Také každý z nás má jinou barvu této svíčky, někteří ji mají jen jednobarevnou, jiní zase vícebarevnou. Jsou na ní naše zastávky, kdy stojíme na místě, ale i naše přání, která jsme ještě nevyslovili, ale v čase svého života vyslovíme. Je krásné pozorovat tyto svíčky, jak někdy plápolají, prskají, jindy klidně hoří.

Svůj život také po většinu času řídíme si sami, padáme a opět se zvedáme, procházíme mnohými zkouškami, abychom se stali silnějšími, opakujeme své chyby, abychom je pochopili a více se jich nedopouštěli. Některé události však máme pevně dané a nic proti nim nesvedeme. Máme dánu lásku, prosperitu, štěstí, ale musíme si k nim dojít. Někdy nám to trvá hodně dlouho, stojí nás to mnoho pochopení, jindy vydáváme se cestou přímou. Misky vah našeho života jsou vyvážené, nemůžeme mít absolutní štěstí nebo absolutní neštěstí.

Když opouštíme tento svět, dáváme těm, na kterých nám záleží, vědět, že již nadešel náš čas. Ať již zastavíme hodiny, zastavíme se u jejich postele, hýbeme předměty nebo jen zaplavíme smutkem jejich srdce. Způsoby jsou různé a každá duše si volí jiný způsob, takový, jaký jí vyhovuje a jaký ti, kdož zůstali zde, pochopí. Pak už nám zbývá jen cesta vzhůru, do světa, kde není bolest, závist, nenávist, kde není zima, kde je klid a pohoda.