Firl

"Možná se musí pravá láska vybojovat, možná je mi souzeno trpět až do konce života." přemítala Žofinka.

Seděla pod velkým, košatým stromem, dívala se do jeho koruny a poslouchala šelest listů a zpěv ptáků. Najednou zaslechla známou melodii a ucítila vůni fialek. Tato vůně přišla ji tak známá, jistě ji cítila již několikrát ve svém životě.

"Proč jsi tak smutná, proč pláčeš a naříkáš na utrpení?" zeptal se ji hlas, znějící z dálky.

"Nevím, kdo jsi, ale smutná jsem. A naštvaná. Ten, koho jsem milovala, si vzal jinou. Proč to andělé dovolili? Proč mě tak trápí? Co jsem jim udělala? Copak si nezasloužím štěstí? Proč si musel vzít právě jí? Copak nevidí, jaká ve skutečnosti je?" řekla rázným hlasem.

"Nevíš, kdo jsem, a přesto dlím u tebe už hezkou řádku let. Jsem Firl, anděl zamilovaných." řekl hlas.

"Ukaž se mi. Cítím tě, ale nevidím tě."

"To proto, že jsi zaslepena jen svou vlastní touhou a hněvem." řekl hlas.

"Jak nemám být naštvaná? Měl být můj, měla jsem si ho vzít já," řekla Žofina.

"Ne, neměla sis ho vzít, cožpak nedokážeš myslet na nic jiného, než sama na sebe? Miluješ ho vůbec?" zeptal se hlas.

"Miluji ho víc, než cokoliv jiného. Proč jste dopustili, aby si jí vzal?"

"Aby poznal, co v tobě ztratil. Neptáš se na to, zda si na tě vzpomene, zda tě má ve svém srdci. To je hodně smutné."

"Kdyby mě měl ve svém srdci, šel by za mnou. Já bych to udělala třeba hned." odvětila Žofinka.

"Možná ano, možná ne. Nežiješ jeho život, nejdeš po jeho cestách, nevíš, co právě prožívá. Nevíš, jak se cítí, co by si přál, co by chtěl udělat. Nevíš nic o jeho životě. Vidíš jen to, že tys sama a on s ní. Nevíš, proč si jí vzal a ani netušíš, že vše je k dobrému pro váš další společný život."

"Jak to může být dobré pro náš společný život? Copak jí opustí?" osmělila se trošku radostněji zeptat Žofinka.

"A od čeho jsem tu potom já? Myslíš, že bych byl u tebe, kdybys nepotřebovala mou pomoc? Dodávám odvahu k prvnímu kroku každého člověka, který má v srdci lásku, ale neodvažuje se vykročit a zanechat za sebou vše. I tvého milého obklopuji odvahou, až má energie rozprostře se kolem něho a prostoupí ho zcela, pak nebude se bát ničeho a vykročí za tebou." řekl hlas.

"Nevěděla jsem, kdo jsi, ani proč tě pořád cítím. Dáváš i mně odvahu?"

"Nepotřebuješ odvahu. Pokud se rozhodneš jít jinou cestou, za jinou láskou, nebudu ti bránit. Nesmím. Budu však u tvého milého až do doby, kdy si to ty sama budeš přát."

"Nechci milovat nikoho jiného. Nedokážu na něho zapomenout. Nejde mi to. Tolikrát jsem se o to snažila, ale já to asi neumím."

"Nebo nechceš zapomenout. Cítíš touhu z jeho srdce. Pomohu ti, ale i ty mu můžeš pomoci."

Jak mu můžu pomoci, když pro mě nemá kloudného slova? Když nedokáže se mi podívat do očí?" zeptala se.

"Svou láskou, neboť láska je nejmocnějším kouzlem. Pokud ho skutečně miluješ, pak přijde za tebou, pokud je tvá láska sobecká, budeš čekat ještě mnoho let, než si uvědomíš hodnotu pravé lásky."

A s touto poslední větou Firl zmizel.