duch cestovatel

Čas od času vkládám příběhy lidí, kteří již nejsou mezi námi, a jelikož vás toto velice zajímá, tak mám pro vás další příběh.

Sedím takto v pracovně a věnuji se výkladu, když v tom přede mnou stojí urostlý postarší pán, zcela průhledný, a žádá o slyšení. No, od toho jsem tu, proto také bydlím u hřbitova, na magickém místě, kde se to duchy jen hemží. Jeden duch navíc, no proč ne. Požádám ho tedy, aby se posadil a vyčkal, až se mu budu moci věnovat.

Duch je velice krásný, kolem 60 let, s výraznými kouty na hlavě. Vypadá velice klidně, v ruce drží krásnou hůlku, kterou nemohu nikam zařadit. Hledá někoho, kdo by ho vyslechl, komu by vyprávěl svůj příběh, aby mohl v klidu odejít. A hledá...

Nemá žádné děti, žádnou ženu, i když podle jeho slov měl žen dostatek. Procestoval mnoho zemí, a jeho vyprávění je velice poutavé. Ani se to nedá zpětně vyprávět, o krásách zemí, které navštívil, o lidech, se kterými se setkal. Hltám každé jeho slovo a představuji si tu nádheru, jako bych tam sama byla. Cítím, jak se vše pode mnou houpe, jako bych se plavila na těch všech lodích s ním. Vnímám suchý, teplý vzduch pouští i ruchy velkoměst, procházím s ním pláněmi i vesnicemi plnými obyčejných lidí. Nemusím ani cestovat, a vše mám jako na dlani.

Vypráví o svých pocitech, o dobách, kdy onemocněl a byl vyléčen, o tom, jak spatřil anděla smrti a jak s ním promlouval v posledních dnech svého života. Prožil mnohé, a jediné, co mu kdy chybělo, byla rodina, někdo, kdo by ho vítal po návratu, i když domov nikdy neměl. Jeho domovem byla příroda, střechou nad hlavou nebe plné hvězd. Poslouchám ho, a snad i tiše závidím. Pochopitelně v tom dobrém slova smyslu.

Bratr mu zemřel dávno a on se s ním doposud nesetkal. Tedy vydali jsme se společně hledat jeho bratra. Cesta to byla dlouhá, astrální, až jsme ho objevili v jedné zapadlé vesničce naší republiky. Tedy duši jeho bratra, která se již inkarnovala. Dívali jsme se na muže, který měl život teprve před sebou, jak sedí se svou dívkou, dívají se na televizi a láskyplně se drží za ruce.

Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ducháčka plakat. Ducháčkové prožívají různé emoce, ale pláče z nich málokdo. Byl to neuvěřitelně dojemný pohled. Když jsme se vrátili, byl šťastný. Tak dlouho hledal svého bratra, kterého moc dlouho neviděl, odešel z domova a bratra tam nechal. Cítil na jedné ze svých cest, že bratr již nežije, cítil jeho přítomnost, viděl ho ve svých snech. Ale měl svůj vlastní svobodný život, že celých 40 let o sobě vůbec nevěděli. Mrzelo ho, že mu neposlal ani jeden pohled, že odešel bez rozloučení po jedné velké hádce. Ani jeho bratrovi se nepoštěstilo mít děti, tak snad se mu to podaří nyní, v dalším jeho životě.