dotek smrti

Smrt je jediná spravedlivá, na kterou se můžete spolehnout. Nikdy nezmešká, přijde ve chvíli, kdy dohoří naše svíčka nahoře v Nebesích. A nejen naše, ale všech lidí, zvířátek, rostlin i minerálů. Vše má svůj čas.

Dotek smrti vnímá nejen ten, pro koho si přijde, ale i my, pokud se s námi ten nebo to, kdo odchází, přijde rozloučit.

Můžeme to vnímat různě, nejčastěji ztrátou naší životní energie. Někdy to trvá okamžik, někdy i pár hodin nebo dnů. Projevuje se to vždy stejně. Cítíme se jako bez života, sklesle, jako by nás nic netěšilo, jako bychom cítili, jak život z nás pomalu odchází. Nebo z někoho nám blízkého. Je to vždy stejné, jako bychom cítili odchod toho, jež odchází.

V některých případech tento stav může trvat i měsíce nebo roky, pokud toho, který odešel, nechceme pustit, nebo se neumíme s jeho odchodem smířit, a tuto skutečnost si přiznat. Pak se naše duše brání přijmout fakt, že již něco zemřelo, nebo někdo (to nejčastěji). Neumíme mrtvým dopřát klidu a ti nás navštěvují stále, ubírají naše životní energie, nebo v horším případě se z nich stávají inkarnáti, kteří nám nejen ubírají energii, ale i škodí. Ale to už je zase jiný příběh, o kterém si také napíšeme.