Chajel

Janička celá nedočkavá očekávala svůj den D. Těšila se na tento den, neboť si měla vzít muže, který jí nade všechno miloval, stejně jako ona jeho. Nepotřebovala žádat andílky, neboť si byla tímto mužem jistá, stejně jako sebou. Neznali se dlouho, jen pár let, ale i tato doba jí připadala jako věčnost.

Když přišel den svatby, oblékla se do běloskvoucích šatů, načesaná a načančaná. Chtěla být nejkrásnější nevěstou ze všech. Toto se jí také podařilo - zářila víc, než sluníčko na letním nebi, které ji na cestu do kostela doprovázelo.

I ženichovi to moc slušelo, zářil štěstím a pohodou, jen jeho maminka usedavě plakala. Ne však proto, že by neměla Janičku ráda, ale proto, že svého jediného syna odevzdává do jejích rukou. Už to nebude její malý synáček, teď už bude mít vlastní život.

Janička viděla všechny andílky, kteří jí doprovázeli, avšak jednoho andílka neviděla, a byla moc smutná. Těšila se nejen na svatbu a svatební noc, ale taky na svatební cestu. Nebyla majetnická, ale cestovat jako vdaná žena jí tak moc vzrušovalo.

Nebyla si jistá, zda se jí i toto přání splní, než přijdou na řadu miminka. Tak moc toužila naposledy si užít se svým milým. Často o svatební cestě vyprávěl, představovala si místa, která spolu navštíví. A Chajel ne a ne přijít.

Ráno, po svatební noci, kdy toho ani jeden moc nenaspal, a její nynější manžel již spal, usedla a přivolala Chajela. Ten její volání očekával.

"Proč jsi nebyl na mé svatbě, nesouhlasíš snad s ní?" ptala se smutně.

"Souhlasím, lépe sis vybrat nemohla. Věděl jsem, že si mě přivoláš, i já se díval na tvůj velký den a byl šťastný."

"Chtěla bych jet na místa, o kterých mi můj milý vyprávěl. Myslíš, že splní, co mi slíbil?"

"Přej si, a já ti tvé přání vyplním. Tvůj choť má teď mnoho práce, ale zatím o tom nemá ani zdání. Pozdržím jeho povinnosti, obejdou se pár týdnů bez něho, a vy se vypravíte na cestu snů."

"Věřím ti a děkuji." S těmito slovy se vrátila do postele a usnula.

Když se vzbudila, nevěděla, zda to byl sen, nebo opravdu mluvila s Chajelem. Nechtěla se tím zabývat, cítila, že se jí její přání splní.

Jak Chajel řekl, tak se také stalo. Sotva se probudila, zvonil telefon. Její milý byl již dávno v práci, a volal. Měla neblahé tušení, že se jí to všechno nezdálo a že ze svatební cesty nic nebude. A nemýlila se. Vše, co jí Chajel vyprávěl, se skutečně stalo. Hodila to však za hlavu.

"Vždyť toto se mělo stát. Za pár dní vyrazíme na naši cestu a nic nám v tom nezabrání. Vím to." pomyslela si v duchu.

Vyplnilo se vše, co Chajel řekl. Za pár dní se již Janička s Josífkem chystali na svatební cestu, a prožili spolu nejedno dobrodružství.