cesta ducha po smrti

Člověk zemře a duše se uvolní do prostoru. Tím jeho cesta teprve začíná.

Nejprve opustí své tělo a dívá se na sebe z výšky, tedy na své pozemské tělo. Po smrti vždy je dobré otevřít okno, aby mohl odejít, jinak dlí v místě svého fyzického skonu, pokud není zavolán nebo odveden.

Vezměme si příklad, kdy člověk zemře a dlouhé dny o jeho smrti nikdo neví. Venku je zima, tak spí při zavřeném okně. Bloudí po bytě nebo po domě, a někdy ani neví, že již nežije. Vidí sice své tělo, ale bere ho jako halucinaci, a místu, kde leží, se vyhýbá. Nedokáže vnímat vůně, tedy své práchnivějící tělo necítí. Tím se ujišťuje, že vlastně nezemřel. Jen nemůže ven, ale musí zůstat v tomto místě. Ale ani to mu většinou nevadí. Nemusí jíst, nemusí pít. Po pár dnech přijdete, otevřete okno, nebo vstoupíte dveřmi, necháte je otevřené, protože ten zápach nemůžete snést, a v tu chvíli může tento prostor duch opustit, a většinou i opustí.

Tak, máme ducha na svobodě, ale zde jeho cesta nekončí. Není žádné světlo, za kterým by mohl jít. Zřetelně vidí anděly - anděla smrti a jeho pomocníky. Ti však nemusí ho vždy odvést. Tak tu máme ducha samotáře, který snaží se spojit buď s ostatními duchy, nebo s těmi (což je častější), které měl za života rád. Pak tedy přichází první spojení s pozůstalými. Většinou s nimi je až do svého pohřbu, kam velice rád odchází. Duchové vůbec mají rádi toto rozloučení. Ještě jsem se nesetkala s duchem, který by nebyl na svém pohřbu přítomen. Většinou sedávají na rakvi, vidí svou fotografii, a teprve tehdy si skutečně uvědomují, že již nejsou mezi živými, že je to vlastně jejich vlastní pohřeb. Velice těžce nesou, pokud pohřeb není zrealizován, protože duchové se rádi při tomto obřadu loučí s každým, kdo se s nimi přicházejí rozloučit.

Nemají moc rádi, když lidé pro ně pláčou, nemají příliš rádi černé oblečení. Možná je to dáno i tím, že kdysi dávno to bylo přesně naopak - na svatbu se odívali lidé do černého a na pohřby chodili zásadně v bílém oblečení. Bílá barva pro duchy znamená očištění, lásku mezi nimi a živými lidmi, naopak černou většinou vnímají jako velice negativní barvu. Není ale duch jako duch. Někteří, kteří milovali černou barvu za života a oblékali se stále do ní, zase odění v černém vnímají jako poctu právě jim. Tedy pokud vydáváme se na pohřeb, měli bychom vědět, jak kterou barvu vnímal duch, když byl ještě člověkem, zda měl ležérní styl oblékání, neměl rád kravaťáky, pak je vhodné toto akceptovat i při posledním rozloučení a obléknout se stejně, jako byste k němu přišli na návštěvu za života.

V této fázi jsou občas duchové také trošku zlí, hodí strašit ty, jež měli rádi a kteří nepřišli se rozloučit, a naopak docházejí za těmi, které milovali a stále milují.

Po obřadu většinou připojí se k hloučku pozůstalých a poslouchají, co si o nich lidé povídají. Pak odcházejí na pohřební hostinu. Tuto fázi duchové vysloveně milují. Velice rádi se pohřební hostiny účastní, snad i proto, že je to taková vzpomínková akce dělaná vlastně pro živé i pro ně. Postupem času se atmosféra zklidní a lidé se baví. Duchové milují zábavu, hudbu, rádi naslouchají, jak o nich ostatní mluví, jaké příběhy si s nimi pamatují. A dokážou se také zasmát společně s ostatními.

Po hostině odcházejí, většinou mezi posledními, aby se vydali za tím člověkem, kterého měli za života nejraději. Ale to už je jiný příběh.